Proč je dobré vzpomínat na dětství

Pro většinu z nás je velká část dětství zahalena závojem zapomnění. Co si kdo pamatuje je různé, ale většina dospělých má nejranější vzpomínky zhruba od tří let až čtyř let věku.

Přestože patřím mezi lidi, kteří nemají příliš potřebu se do minulosti vracet, občas se mi vzpomínky samy začnou vynořovat. Já pak s úžasem pozoruji scény ze svého života, na které už jsem dávno zapomněla. Pozoruji samu sebe, když jsem byla malá. Pozoruji samu sebe a někdy se také potkám se svým vnitřním dítětem. To je ta část, kterou mám hluboko v sobě, která nezná logická zdůvodnění životních událostí, která jen prožívá a cítí, zda jsou všechny její potřeby naplněné nebo ne. Je to malé dítě, co pořád pláče v situacích, které mozek dávno vyhodnotil jako nejlepší pro rozvoj, a o kterých se říká: "Co tě nezabije, to tě posílí."

Pokud se vám něco podobného stane také, a vzpomínky z dětství se začnou samy ozývat (třeba právě v této chvíli, kdy si čtete o vzpomínkách z dětství) , neodhánějte je. Pokud to jen trochu jde, udělejte si na ně čas. Udělejte si čas sami pro sebe a pro svoje vnitřní dítě. Možná je právě teď chvíle na to, abyste mu ( = sami sobě) věnovali pozornost. Možná je právě teď chvíle na to, abyste se zbavili věcí, které vás tíží, abyste vyplakali všechny slzy, které jste celý život zadržovali. Může to být bolavé. Je to očistné. Vracet se v čase zpět je důležité, pro naši duši i pro naši paměť.

Chtěli byste se potkat sami se sebou a vzpomínky na vám samy od sebe nepřicházejí ? Nevadí. Můžete si je vědomě vyvolat. Udělejte si čas, zajistěte si klid pro sebe a zkuste si vybavit třeba toto:

Kdy jste byli v dětství šťastní?

Kdy se vám v dětství něco povedlo?

Kdy jste byli v dětství smutní a proč?

Jakého jste měli nejlepšího kamaráda?

S kým jste v dětství trávili nejvíc času?

Vzpomněli jste si na něco? Jaké jsou vaše vzpomínky? Jsou plné radosti? Je v nich šrám bolesti? Pociťujete silné emoce, protože máte nedořešené věci z minulosti? Nechcete vzpomínat na nic z toho? Nebo chcete a vzpomínky pořád ne a ne přijít?

Netlačte na pilu a dejte tomu čas, vše je správně.

A mezitím si dejte schůzku sami se sebou. Představte si, že jdete po krásné cestě a proti vám přichází malé dítě. Jak se k vám blíží, poznáváte, že jste to vy v době, kdy vám byly asi tři roky. Roztáhněte ruce a pozorujte, jak se vaše dítě s radostí rozběhlo a skočilo vám do náruče. Podívejte se mu hluboko do očí, pevně ho obejměte a řekněte mu:

Přijímám tě takového jaký jsi. Přijímám tě a miluji tě.