Je škola základ života?

Svým rodičům vděčím za mnoho. Dali mi život. S láskou se o mě starali. Nezabili mě v době puberty. Celý život byli připraveni mi pomoci, kdykoliv jsem to potřebovala.

V době dospívání jsem byla přesvědčená, že všechny špatné vlastnosti mám po nich a všechny dobré jsou jen a jen moje. Nesnášela jsem spoustu jejich rodičovských výroků a iritovala mě věta " Mysli vlastní hlavou". Časem jsem pochopila, že jejich hrozné vlastnosti nebyly zas až tak hrozné a uvědomila jsem si, jak vzácné hodnoty nám rodiče celý živost předávali a co všechno jsem se od nich naučila.

Můj tatínek je duší vědec, takže jsme všichni předpokládali, že vysoké stáří bude prožívat ve výborné kondici fyzické i duševní a ponořený hlavou ve svém vědeckém světě. Osud tomu chtěl jinak a tatínek onemocněl Alzheimerovou chorobou. Není to onemocnění duševní, ale onemocnění fyzické, a v současné době jím trpí 20% lidí ve věku nad 80 let.

Ztrácí se nám před očima - a to doslova, protože jeho duše a mysl se toulá v místech, kam nemáme přístup a on postupně přestává mít schopnost nám svůj prostor jakkoliv přiblížit, protože je schovaný v závoji mlhy zapomnění. Občas (velmi zřídka) se stane, že se závoj na chvíli zvedne a projeví se duch - podstata, která stále zůstává nezměněná.

V takové chvíli se nám tatínek opět snaží předat to, co nám předával celý život - myšlenku na důležitost rodiny, lásky mezi lidmi, opravdovosti žití. Jsou to krásné, i když krátké, chvíle a jsem za ně vděčná. Cením si každé z nich o to víc, že si uvědomuji, že to možná byla poslední jasná chvilka. Učí mě to velké pokoře a vděčnosti, a mnoha dalším věcem:

• Učím se příkladem maminky, jak vypadá žitý princip " v dobrém i ve zlém", která se o tatínka s láskou stará
• Učím se poslouchat více srdcem a citem, protože slova nemocnému člověku postupně odcházejí, a není schopen se slovy vyjádřit.
• Učím se nikam , protože není kam.
• Učím se ještě víc radovat z maličkostí, protože věci zdánlivě velké, zas tak velké nejsou a zdánlivé maličkosti nabývají na významu
• Učím se být tady a teď a plně přítomný okamžik prožívat.

Skutečně jsem pochopila, co je základ života.

Také si uvědomuji si, jak je nutné se starat o svoje zdraví, nebýt lenivý a žít na maximum toho, co dokážeme. Zítra se totiž můžeme probudit a svět kolem nás může vypadat úplně jinak. Nemá smysl se svazovat minulostí a také není na co čekat, náš život je tady a teď. A pokud zrovna teď nežijeme to nej, nej, co bychom chtěli, můžeme začít věci dělat jinak a postupně se ke svému vysněnému životu přibližovat.

Pokud jsme zdraví a vědomí si sami sebe, jsme všichni schopni svůj život tvořit a udělat změny. Buďme za to vděčni, člověk s alzheimerem svůj život tvořit nemůže, je ( v určité fázi nemoci) zcela závislý na péči a lásce svého okolí. 

A i proto dnes vím, že základ života není škola , základ života je láska.