Jak je důležité zbavit se nepotřebných věcí, než se vydáme na další cestu

Když chceme v životě jiné věci, musíme začít dělat věci jinak, než jsme je dělali dřív. Lehko se to řekne. Realizuje se to někdy hůř. Může nám v tom bránit spousta různých překážek, například:

• Nevíme přesně, co chceme
• Víme, co chceme, ale nevíme, jak toho dosáhnout
• Naši blízcí nesouhlasí s tím, co chceme
• Myslíme si, že naši blízcí by nesouhlasili s tím, co chceme
• Nevíme, jak bychom měli dělat věci jinak
• Jsme pohodlní a líní dělat věci jinak
• Myslíme si, že to nedokážeme
• Nemáme sebekázeň a vytrvalost
• Máme různé strachy ze všeho možného
• Táhneme s sebou nepotřebný náklad z minulosti, který nám brání jít vpřed

Poslednímu tématu bych se chtěla věnovat víc, protože kolem sebe vidím, jak je ničivé být v minulosti více, než je zdrávo.

Nemyslím tím, že bychom neměli nikdy vzpomínat a zapomenout na všechno, co se nám v životě stalo. Myslím tím, že bychom neměli myšlenkami neustále setrvávat v minulosti a v situacích současných reagovat a mít emoce do minulosti.

Je to jako kdybychom se chystali na novou cestu a v zavazadle, které bychom si balili, by zůstaly nevyprané věci z cest minulých.

Asi si všichni dokážeme představit, jak by ty věci vypadaly - smrděly by, byly by plesnivé a pokud bychom je před další cestou nevyhodili, začaly by od nich zapáchat a plesnivět i věci nové, které bychom do zavazadla přibalili.

Kdyby po nás někdo chtěl, abychom si tímto způsobem zabalili věci na dovolenou, asi bychom si zaťukali na čelo. Když stejným způsobem začínáme nový den a nové věci v životě, přijde nám to celkem normální. Táhneme s sebou minulé události, zátěže a křivdy a nemáme chuť se jich zbavovat.

Proč? Možná proto, že:

• jsme si na tíhu tak zvykli, že jsme zapomněli na to, že v zavazadle (v sobě) tyto staré věci máme a to, že nás z toho bolí i tělo, bereme jako normální
• víme, že tam staré věci jsou, a víme, jak jsou škaredé, a právě proto je tam necháváme dál ukryté, protože - co kdyby to někdo uviděl?
• vyhovuje nám mít těžký batoh na zádech a naříkat si, jací jsme chudáčci, že tu tíhu s sebou musíme táhnout - je zde velká šance, že si nás někdo všimne a polituje nás
• nevíme, co bychom si počali, kdyby nám někdo staré věci ze zavazadla vyndal a ulehčil nám a my bychom pak mohli volně a lehce jít, kam bychom chtěli - protože nevíme, kam bychom chtěli jít

Ve chvílích, kdy se přistihneme, že příliš mnoho našich myšlenek směřuje do minulosti a že nás to zatěžuje nebo brzdí, je dobré se zastavit. A pak sáhnout do svého zavazadla a vytáhnout na světlo všechno, co nám tam ještě zůstalo neuklizené z předchozí cesty. U některých věcí stačí, že jsou venku, některé je potřeba pořádně vyprat a některé doslova vydesinfikovat.

Jsem přesvědčena, že nejúčinnějším prostředkem je láska a odpuštění.

S láskou k sobě, lidem kolem sebe i okolnostem svého života vytáhnout na světlo věci skryté a s láskou je propustit.

Chce velkou odvahu se rozhodnout a tento krok udělat. Někdy to může být hodně nepříjemné, někdy to bolí, někdy se stydíme sami před sebou za to, co jsme udělali nebo co jsme dovolili udělat druhým. Ale když v sobě najdeme odvahu a pustíme se do toho, na konci najdeme sami sebe zbavené zátěží a svobodné. A to stojí za to.