Co jsem se naučila od prodavače růží

Vracela jsem se večer z čajovny. Stmívalo se, rozsvěcela se světla, a já jsem si užívala atmosféru města a začínajícího večera.

V tom jsem ho uviděla.

Ve dveřích jednoho z domů se objevil muž a vykročil. Rozčeřil líný klid ulice svojí energií. Byl to prodavač růží.

Tohoto pána znám. Pohybuje se po městě s kyticemi růží, obchází restaurace a nabízí pánům možnost udělat dámám radost.

Tohoto pána znám, ale nikdy jsem si ho pořádně nevšimla. Jen v případě, kdy se blížil k našemu stolu, jsem vždycky upozorňovala, že: " Nic, ale opravdu nic nechci". A už předem jsem pro jistotu nenavazovala oční kontakt....

Tentokrát jsem ho pozorně a v úžasu nad tím, co jsem si uvědomila, pozorovala - a měla jsem velkou chuť jít za ním z restaurace do restaurace a celý večer ho sledovat.

Zapůsobila na mě jeho rozhodnost, s jakou vykročil z domu, a energie, která z něho vyzařovala, když šel po ulici. Uvědomila jsem si, kolik překážek musí každý večer zdolat a jak velkou sebekázeň a vytrvalost musí mít, aby znovu a znovu nabízel, a znovu a znovu byl odmítán. Scéna toho, jak energicky vychází z domu a cílevědomě kráčí ke dveřím restaurace, se mi vryla do mysli.

Prodavač růží mi udělil krátkou, ale velmi intenzivní lekci:

Je potřeba se rozhodnout a vyjít ze dveří.

A pak jít.

Ukáznit se.

A jít vytrvale tak dlouho, dokud nedojdu tam, kam jsem chtěla dojít.

Vzpomínka na prodavače růži mě bude posilovat, kdybych náhodou někdy měla pocit, že začít a pak také dokončit to, co jsem začala, zas tak jednoduché není...